Doporučujeme
„Věřím ve společenství svatých.“ Mrtví jsou spojeni se živými, ať už se jedná o naše přímé předky, o svaté v nebi nebo i o takzvané duše v očistci. Všichni a všechno jsou jeden celek, jen v různých fázích, a Bůh to všechno dohromady miluje (a my, doufejme, také). V tomto pohledu na svět nám spásu přináší nikoli to, že jsme osobně dokonalí, ale to, že jsme „součástí těla“.
(Richard Rohr /*1943/, Univerzální Kristus)
K rozpoznání toho, co nám chce Pán říci prostřednictvím nějakého světce, není potřeba se zabývat každým detailem [jeho životní cesty], protože ta může zahrnovat také omyly a pády. Ne všechno, co říká nějaký světec, je zcela věrné evangeliu; ne všechno, co koná je autentické a perfektní. Je třeba uvažovat o celku jeho života, o celé jeho cestě ke svatosti, o osobnosti, která odráží něco z Ježíše Krista a vyloupne se, až když se podaří poskládat smysl celku.
Je to silná výzva pro každého z nás. Také ty potřebuješ uchopit celek svého života jako poslání. (…) Pán ho dovrší i uprostřed tvých omylů a slabých chvil, jen když neopustíš cestu lásky a zůstaneš stále otevřený jeho nadpřirozenému působení, které očišťuje a osvěcuje.
(papež František, apoštolská exhortace Gaudete et exsultate, odst. 22–24; 2018; papež zde odkazuje na myšlenky Hanse Urs von Balthasara, Teologia e santita; 1987)
Chtěla bych vám říct, drahý bratříčku, tisíc věcí, které chápu, když jsem u bran věčnosti. Ale já neumírám, vstupuji do života, a všechno, co vám nemohu říct na zemi, vám dám pochopit z nebe…
(Terezie od Dítěte Ježíše a Svaté Tváře, dopis 244, abbé Bellièrovi, 9. června 1897)
Jestli se někdy stanu svatou, určitě budu světicí temnoty. Neustále budu z nebe odcházet, abych rozsvěcovala světlo v těch, kdo jsou na zemi v temnotě.
(Matka Tereza /1910–1997/, dopis otci Neunerovi, 6. března 1962)
Máme nebeskou vlast. V jistém smyslu je však příliš těžké ji milovat – neznáme ji; a především je v jistém smyslu příliš snadné ji milovat – můžeme si ji představit, jakou chceme. Hrozí, že budeme pod tímto pojmenováním milovat smyšlenku. Pokud je láska k této smyšlence dostatečně silná, každá ctnost je pak snadná, ale také bez hodnoty. Milujme zdejší vlast. Je skutečná; vzdoruje lásce. Bůh nám ji dal, abychom ji milovali. Chtěl, aby milovat ji bylo obtížné, ale možné.
(Simone Weilová /1909–1943/, úryvek z eseje Formy implicitní lásky k Bohu)
Naděje je schopnost být dobré mysli v okolnostech, o nichž víme, že jsou zoufalé. Je pravda, že existuje stav mysli, který má co dělat se slibnými vyhlídkami a ránem, ale to není ctnost naděje. Ctnost naděje existuje jen při zemětřesení a zatmění. Z praktického hlediska potřebujeme doufajícího člověka právě v beznadějné chvíli, a ta ctnost buď vůbec neexistuje, nebo existuje právě v takové chvíli. Právě ve chvíli, kdy naděje přestane být rozumná, začne být užitečná.
(Gilbert Keith Chesterton /1874–1936/, Heretikové)
Nepochybně v sobě nosíme velkého světce, který čeká na to, až se projeví; máme však v sobě i hříšníka, možná ne příliš velkého, nepochybně trochu průměrného ve své kategorii, a i ten musí být spasen. Právě proto, abychom pro něj přijali spásu, musíme přijmout hříšníka v sobě. Přijmout ho bez zalíbení v jeho hříchu, bez sklíčenosti tváří v tvář našim nezbytným obrácením, ale také bez přehánění. Mám-li upřesnit, co mám na mysli slovy „bez přehánění“, rád bych připomněl, že existuje velmi často přehlížený rozdíl mezi pokáním, které je lítostí nad roztržkou s Bohem, a pocitem viny. Ten není většinou ničím jiným než variantou našeho egoismu: hříchem jsem rozbil skvělou představu, kterou jsem o sobě měl, a toto selhání prožívám jako katastrofu. Zalíbení v této narcistické bolesti je mnohem závažnější než zalíbení ve hříchu, protože na sebe bere barvy zbožnosti, zatímco ve skutečnosti je to jen posedlost sebou samým. Především nám však brání v tom, abychom z hříchu sklízeli užitek.
(Adrien Candiard OP /*1982/, Když jsi byl pod fíkovníkem)
Jsi paprsek,
jenž dolů ze soudcova
trůnu vyšlehne
a pronikne
do noci duše,
která sama sebe nikdy nepoznala?
Milosrdný – neúprosný
vniká do skrytých záhybů.
Vyděšena pohledem
na sebe samu
dělá duše místo
svaté bázni,
počátku oné moudrosti,
jež přichází z výsosti
a na výsosti nás
pevně zakotvuje
Tvému působení,
které nás nově tvoří:
Duchu svatý – Pronikavý paprsku.
(Edith Stein /1891–1942/, Gedichte und Gebet aus dem Nachlass, překlad Vladimír Petkevič)
Milující má to jedinečné privilegium, že nemůže o nic přijít, a to ani když není milován, protože i láska, kterou bylo opovrženo, je stále láskou dokonalou, zrovna tak jako dar, jenž byl odmítnut, není proto o nic méně darem.
(Jean-Luc Marion /*1946/, Le phénomène érotique; 2003)
Nacházení Boha je plodem vytrvalé modlitby a hledání za každého duchovního počasí. Znamená to hledat ho a nacházet v nemoci i ve zdraví, ve světle i v temnotách, v síle i ve slabosti. Stejně jako nevěsta z Písně písní, i my musíme být při svém hledání připraveni na různé zkušenosti. Autentická touha po Bohu se nevyhne nástrahám typickým pro veškeré lidské úsilí. Jestliže v celém lidském životě putujeme nahoru a dolů, z kopce i do kopce, hledání Boha se bude odvíjet v podobném paradigmatu.
(Mary David Totah, OSB /1957–2017/, Radost z Boha)
Bůh je – vidět znovu zázrak
v obyčejných kapkách deště
Bůh je – vzpomenout si v tom dešti
na to, že jsem nic
Bůh je – radost ptáčka
který zrovna
promočený tím deštěm
vletěl do mé modlitby
(Daniel Pastirčák /*1959/, Evangelium podle Jóba, 2013)