KARMEL

(OCD • svatá • nezávazná památka 8. listopadu)

Texty propria

Alžběta Catezová se narodila 18. července 1880 ve vojenském táboře d’Avor (1), blízko Bourges, v srdci Francie. Kostelík, ve kterém byla pokřtěna o čtyři dny později na svátek sv. Marie Magdalény, dosud stojí. Opakovaně si bude připomínat svůj křest, kdy se stala „adoptivní dcerou a byla označena pečetí svaté Trojice“. V dopise jistému knězi píše: „Zítra... je výročí mého křtu, a protože Vy jste služebníkem Lásky, prosím Vás, abyste mě opravdu zasvětil Ježíšovi zítra při mši svaté. Pokřtěte mě v Beránkově krvi, abych – panenská vzhledem ke všemu, co není On – žila jen pro Něj tím, že budu milovat se stále rostoucím zapálením, až k dosažení té šťastné jednoty, ke které nás ve své věčné a nezměnitelné vůli předurčil Bůh.“

Svěřím se ti s tím, na co jsem přišla: když jsem Pánu Bohu neustále opakovala, že mé vyhnanství je tak dlouhé, bylo to ode mě neomalené. Je to, jako bych mu říkala: rychle mě odsud vezmi, protože jsem unavená a trpět pro tebe mě už nebaví. S tím je teď jednou provždy konec!

(Leonie Martinová /1863–1941/, dopis sestře Pavlíně, říjen 1932)

(zakladatelka Institutu Naší Paní z Karmelu /OCD/ • blahoslavená • nezávazná památka 7. listopadu)

Texty propria

Marie Scrilli se narodila dne 15. 5. 1825 v Montevarchi v Itálii v katolické měšťanské rodině. Její zbožnost od dětství postupně sílila a vyústila v rozhodnutí vstoupit do kláštera sv. Marie Magdaleny de’ Pazzi ve Florencii. Když si to u svých rodičů prosadila a ve svých jednadvaceti letech do kláštera odešla, záhy poznala, že to není její místo. Nechtěla se vzdát myšlenky na řeholní život, ale cítila se volána k apoštolátu formou práce s dětmi a mládeží. Vrátila se domů k rodičům a složila slib ve třetím řádu bosého Karmelu.

Velmi mnoho našich karmelských svatých a blahoslavených má osobní, bezprostřední zkušenost s válkou. Nejde přitom jenom o karmelitány 20. století, jako svatý Titus a blahoslavený Hilarius, kteří zahynuli v Dachau, nebo svatá Terezie Benedikta (Edith Stein), která byla zavražděna v Osvětimi. Nejde jenom o ty, kdo obětavě pomáhali raněným, jako svatá Jáchyma za karlistických válek ve Španělsku nebo blahoslavená Kandelárie během kruté vojenské diktatury ve Venezuele. Několik našich světců prožilo válku ve zbrani. Někteří se na agresi sami podíleli, jako ctihodný Vavřinec od Vzkříšení, který se účastnil třicetileté války a pak se léta trápil vracejícími se vzpomínkami, nebo jako blahoslavení Dionýsius a Redemptus, kteří se jako mladí kluci nechali naverbovat do „speciální vojenské operace“ daleko od domova. Jiní se aktivně agresorovi postavili, jako blahoslavený Rafael během protiruského povstání roku 1863, nebo dnešní světec, svatý Nonius.

(karmelitán • svatý • památka 6. listopadu)

Texty propria

Nonius Álvares Pereira se narodil 24. června 1360 v Portugalsku, pravděpodobně v Cernache do Bonjardim, jako nemanželský syn bratra Álvara Gonçalves Pereiry, člena rytířského řádu Špitálníků sv. Jana v Jeruzalémě (Maltézští rytíři) a převora v Crato, a doni Irie Gonçalves z Carvalhalu. Asi rok po narození bylo dítě královským dekretem prohlášeno za legitimní, a mohlo se mu tak dostat rytířské výchovy a vzdělání, jak bylo obvyklé pro potomka šlechtického rodu. Ve třinácti letech se Nonius stal pážetem královny Leonory, byl přijat ke dvoru a pasován na rytíře. V šestnácti letech se na přání svého otce oženil s bohatou mladou vdovou doňou Leonorou de Alvim, v tomto svazku se jim narodily tři děti.

Při vzkříšení těla budou postižení zhojena, ale „stopy postižení“ zůstanou jako znamení cti, jak to podle Akvinského v návaznosti na Augustina platí pro rány mučedníků. Naděje na vzkříšení se nestává nadějí na vymazání životních zkušeností, včetně našich postižení, ale nadějí, že Bůh vzkřísí a promění naše konkrétní životy s jejich konkrétními slabostmi a zraněními.

(Kate Ward, Virtue and Human Fragility, Theological studies 81; 2020)

(karmelitka • blahoslavená • nezávazná památka 5. listopadu)

Texty propria

Františka se narodila pravděpodobně v Thouars, 28. září 1427; jejími rodiči byli Ludvík, vikomt z Thouars, a Marie z Rieux z baronské rodiny z Encenis. Už ve čtyřech letech ji zasnoubili Petrovi, mladšímu synu vévody bretaňského, a svěřili do výchovy její budoucí tchyni Janě, sestře francouzského krále Karla VII. Byla to právě Jana, která na ni zapůsobila hlubokým křesťanským životem a spiritualitou, čerpanou z učení svatého Vincence Ferrerského, kterého osobně poznala. Petr se po smrti svého otce a staršího bratra stal vévodou bretaňským a spolu s Františkou byli v roce 1450 korunováni v katedrále v Rennes. Františka měla velmi dobrý vliv na manžela, vévodu, na politiku dvora a na státní záležitosti, a to do té míry, že lidé vzpomínali na sedm let jejich vlády jako na »časy požehnané vévodkyně«.

Myslím, že máme Bohu v tomto našem životě a ve všem, co dobrého nám dává, osvědčovat takovou lásku a důvěru, abychom se, přijde-li doba – ale skutečně až tehdy! –, odebrali k němu s láskou, důvěrou a radostí. Aby však člověk – mám-li to říci názorně – v náruči své ženy toužil po onom světě, to je mírně řečeno nechutné a rozhodně to není Boží vůle. Boha máme nalézat a milovat v tom, co právě dává; když se Bohu zlíbí a dopřeje nám okusit úchvatné pozemské štěstí, nemáme být zbožnější než on a nechat toto štěstí zčervivět nadutými myšlenkami a požadavky nebo přebujelou náboženskou fantazií, která nikdy nemá dost na tom, co Bůh dává. Tomu, kdo nalézá Boha v pozemském štěstí a děkuje za ně, budou vždy dopřány chvíle, v nichž si připomene, že všechno je jen něčím předběžným, že si srdce má zvykat na myšlenku věčnosti, a konečně přijdou i takové chvíle, kdy můžeme docela upřímně říci: „Chtěl bych být doma…“ Ale všechno má svůj čas a hlavní je držet s Bohem krok, nepředbíhat ho stále o pár kroků, ale zároveň se za ním ani o krok neopožďovat. Je to pýcha, chce-li někdo mít všechno najednou, manželské štěstí i kříž i nebeský Jeruzalém, v němž není mužů ani žen.

(Dietrich Bonhoeffer /1906–1945/, dopis z nacistického vězení, příteli, 5. prosince 1943; citováno podle knihy Dietrich Bonhoeffer, Odpor a odevzdání, Dopisy z vězení. Kalich 2023)

jsme smrtelní lidé
citlivý uzlík nervů Bože
oheň nás pálí voda dusí
kráčíme od ztráty ke ztrátě
od opuštěnosti k opuštěnosti
zaskočeni takovou bolestí
jak ti máme důvěřovat
buď shovívavý k pochybnostem
a velkorysý k našemu hněvu
dej nám odvahu k pravdivosti
zjev světlo skryté v srdci
temného drahokamu života

(Daniel Pastirčák /*1959/, Evangelium podle Jóba, 2013)

Na své mrtvé chci vzpomínat před Tebou, můj Pane, na všechny ty, kteří kdysi ke mně náleželi a ode mne odešli. Je jich mnoho, tolik, že je nemohu přehlédnout jedním pohledem, ale musím ještě jednou ve vzpomínce projít cestu svého života, chce-li je můj smutek všechny pozdravit. Když to dělám, je mi, jako by na cestě mého žití pochodoval proud lidí a každou chvíli bez rozloučení a mlčky se někdo z nich oddělil a z cesty zmizel v temnu noci. (…)
Prodlévám svým srdcem u těch, kteří ode mne tak odešli. Za ně není žádná náhrada, žádný člověk, který by ten zástup zase doplnil, když někdo náhle, nečekaně již není. Neboť v pravé lásce nemůže nikdo druhého nahradit. Pravá láska totiž miluje druhého v oné hloubce, v níž je každý jen on sám. Proto každý z těch zesnulých vzal s sebou kousek mého srdce, ano, ba často celé moje srdce, když smrt prošla středem mého života. Kdo vskutku miloval a miluje, toho život se mění už před jeho umíráním v život s mrtvými. Neboť mohl by snad milující zapomenout na své mrtvé? (…)
Duše, nezapomeň na své mrtvé. Oni žijí. Žijí bez závoje, ve světle věčnosti tvůj vlastní život, jenž je v tobě dosud skrytý. Tvoji živí, Bože živých, ať nezapomínají na mne mrtvého. Bože, který jsi jim poskytl již všechno, sebe samého, dej jim i to, aby se jejich mlčení stalo nejvýmluvnějším slovem jejich lásky ke mně, slovem, které i mou lásku k nim uvede do jejich života a jejich světla. (…)
Když říkám: Pane, dej jim věčné odpočinutí a světlo věčné ať jim svítí, pak ať je má modlitba jen ohlasem toho slova lásky, kterým oni sami v tichu své věčnosti za mne prosí: Pane, dej jemu, jehož ve Tvé lásce milujeme jako nikdy předtím, dej mu po boji jeho života věčné odpočinutí, a Tvé věčné světlo ať i jemu svítí jako nám.
Duše, nezapomeň na své mrtvé. Bože všech živých, nezapomeň na mrtvé, abys byl jednou také mým životem. Amen.

(Karl Rahner SJ /1904–1984/, úryvek z textu Bůh živých)