Doporučujeme
Myslím, že máme Bohu v tomto našem životě a ve všem, co dobrého nám dává, osvědčovat takovou lásku a důvěru, abychom se, přijde-li doba – ale skutečně až tehdy! –, odebrali k němu s láskou, důvěrou a radostí. Aby však člověk – mám-li to říci názorně – v náruči své ženy toužil po onom světě, to je mírně řečeno nechutné a rozhodně to není Boží vůle. Boha máme nalézat a milovat v tom, co právě dává; když se Bohu zlíbí a dopřeje nám okusit úchvatné pozemské štěstí, nemáme být zbožnější než on a nechat toto štěstí zčervivět nadutými myšlenkami a požadavky nebo přebujelou náboženskou fantazií, která nikdy nemá dost na tom, co Bůh dává. Tomu, kdo nalézá Boha v pozemském štěstí a děkuje za ně, budou vždy dopřány chvíle, v nichž si připomene, že všechno je jen něčím předběžným, že si srdce má zvykat na myšlenku věčnosti, a konečně přijdou i takové chvíle, kdy můžeme docela upřímně říci: „Chtěl bych být doma…“ Ale všechno má svůj čas a hlavní je držet s Bohem krok, nepředbíhat ho stále o pár kroků, ale zároveň se za ním ani o krok neopožďovat. Je to pýcha, chce-li někdo mít všechno najednou, manželské štěstí i kříž i nebeský Jeruzalém, v němž není mužů ani žen.
(Dietrich Bonhoeffer /1906–1945/, dopis z nacistického vězení, příteli, 5. prosince 1943; citováno podle knihy Dietrich Bonhoeffer, Odpor a odevzdání, Dopisy z vězení. Kalich 2023)