Nepochybně v sobě nosíme velkého světce, který čeká na to, až se projeví; máme však v sobě i hříšníka, možná ne příliš velkého, nepochybně trochu průměrného ve své kategorii, a i ten musí být spasen. Právě proto, abychom pro něj přijali spásu, musíme přijmout hříšníka v sobě. Přijmout ho bez zalíbení v jeho hříchu, bez sklíčenosti tváří v tvář našim nezbytným obrácením, ale také bez přehánění. Mám-li upřesnit, co mám na mysli slovy „bez přehánění“, rád bych připomněl, že existuje velmi často přehlížený rozdíl mezi pokáním, které je lítostí nad roztržkou s Bohem, a pocitem viny. Ten není většinou ničím jiným než variantou našeho egoismu: hříchem jsem rozbil skvělou představu, kterou jsem o sobě měl, a toto selhání prožívám jako katastrofu. Zalíbení v této narcistické bolesti je mnohem závažnější než zalíbení ve hříchu, protože na sebe bere barvy zbožnosti, zatímco ve skutečnosti je to jen posedlost sebou samým. Především nám však brání v tom, abychom z hříchu sklízeli užitek.
(Adrien Candiard OP /*1982/, Když jsi byl pod fíkovníkem)