KARMEL

Často zapomínáme, že lidé, které si Ježíš vybral do vedení své církve, nebyli zralí ani duchovně, ani emočně. Stejně jako my se ještě museli hodně učit.
Petr jako hlavní vůdce si moc neviděl na jazyk a jeho chování bylo plné protikladů, takříkajíc „ode zdi ke zdi“. Jeho tišší bratr Ondřej zůstával víc v pozadí. Jakubovi a Janovi se ne nadarmo přezdívalo „Synové hromu“, protože uměli být agresivní, horkokrevní, ctižádostiví a netolerantní. Filip byl místy skeptický a negativní, měl malé vize. „To nepůjde,“ vyjádřil svou malou víru, když stáli před potřebou nasytit pět tisíc lidí. Natanael-Bartoloměj býval zaujatý a poněkud svéhlavý. Matouše v Kafarnau nenáviděli – jako celník se původně živil vykořisťováním lidí.
Tomáš byl určitě nedůvěřivý a spíš pesimista. Jakub, syn Alfeův, a Juda, syn Jakubův, byli zřejmě ve sboru apoštolů „jako vzduch“: aspoň Bible o nich nic neříká. Šimon Horlivec byl bojovník za svobodu (dnes bychom řekli partyzán či terorista). Jidáš, pokladník Dvanácti, byl zloděj a osamělý hráč. Předstíral zájem o věc a věrnost, ale nakonec právě on Ježíše zradil.
Většina z nich však měla jednu skvělou vlastnost: chtěli růst, byli ochotní se měnit. A to je vše, co od nás Bůh žádá.

(Peter Scazzero /*1956/, Emočně zdravá spiritualita)