KARMEL

Ve středu oslavil papež František 54. výročí svého kněžského svěcení, zítra – 17. 12. 2023 – oslaví své 87. narozeniny. S vděčností za jeho službu přinášíme jeden z jeho charakteristických textů z poslední doby, text o Králi, na jehož narození čekáme…

Podle Ježíšových kritérií jsou jeho přáteli ti, kteří mu posloužili v těch nejslabších lidech. To proto, že Syn člověka je zcela jiný Král (…) Je to Král citlivý na problém hladu, na potřebu domova, Král vnímavý k nemoci a věznění: to všechno jsou stále velmi aktuální skutečnosti. Hladovějící, lidé bez domova, často oblečení, jak jen mohou, se tísní na našich ulicích: setkáváme se s nimi každý den. A co se týče nemoci a vězení, všichni víme, co znamená být nemocný, dělat chyby a nést následky.
Člověk je požehnaný, když na tuto bídu odpovídá láskou, službou – když se neodvrací, ale dává najíst a napít; když poskytuje ošacení a přístřeší; když navštěvuje; jedním slovem: když je nablízku potřebným. Ježíš, náš Král, který se nazývá Synem člověka, má své oblíbené sestry a bratry v těch nejkřehčích ženách a mužích. Jeho „královská síň“ je postavena tam, kde jsou lidé trpící a potřební. Toto je „dvůr“ našeho Krále. A styl, kterým se mají vyznačovat jeho přátelé, je jeho vlastní styl: soucit, milosrdenství a něha, které zušlechťují srdce a stékají jako olej na rány těch, kdo jsou zraněni životem.

(papež František a Mons. Paolo Luca Braida, úryvek z promluvy při „Anděl Páně“ o slavnosti Ježíše Krista Krále, 26. listopadu 2023)

Záznam svatořečení bl. Tita Brandsmy, O.Carm., v neděli 15. 5. 2022 v 10 hodin s anglickým komentářem a překladem můžete zhlédnout

ZDE>>>

Anno Brandsma se narodil roku 1881 v nizozemském Frísku. Roku 1898 vstoupil na Karmel a jako řeholní jméno přijal jméno svého otce – Titus. Časné sliby složil v říjnu 1899, na kněze byl vysvěcen 17. června 1905. Zabýval se studiem filozofie a mystiky. Spolupracoval při zakládání katolické univerzity v Nijmegen (1923), později se stal jejím rektorem.

Ve 30. letech otevřeně kritizoval nacistickou ideologii, během okupace Holandska hájil svobodu katolického tisku a novinářské práce vůbec. V lednu 1942 byl uvězněn, 26. července 1942 byl usmrcen fenolovou injekcí v koncentračním táboře Dachau. Za blahoslaveného byl prohlášen roku 1985. V češtině je dostupný jeho životopis od autorské dvojice Scapin – Secondin (KNA 1994).

Svatořečen bude papežem Františkem v Římě v neděli 15. května 2022.

Během audience udělené prefektovi Kongregace pro kauzy svatých Marcellu Semerarovi 25. listopadu 2021 schválil papež František ke zveřejnění dekret týkající se zázraku připisovaného přímluvě bl. Tita Brandsmy (vlastním jménem Anno Sjoerd), kněze a karmelitána, který se narodil 23. února 1881 v Bolswardu v Nizozemí a byl zabit fenolovou injekcí 26. července 1942 v Dachau v Německu. Šlo o zázrak vyléčení z metastáz melanomu mízních uzlin člena karmelitánského řádu v Palm Beach v USA v roce 2004.

Zdroj: CITOC News 99/2021

22. října si spolu s celou církví připomínáme svatého Jana Pavla II. (*1920, pontifikát 1978–2005). Pastýře, který s obrovským nasazením pečoval o univerzální církev. A zároveň pastýře, který s nemenším nasazením – postupně jako farář, krakovský arcibiskup i papež – osobně, konkrétně a s velkou něhou doprovázel jednotlivce.

Svoboda je právem každého člověka: každý má svobodu vyznání, myšlení, vyjadřování a jednání. Pluralismus i rozdílnost náboženství, barvy pleti, pohlaví, rasy a jazyka jsou výrazem moudrosti božské vůle, s níž Bůh stvořil lidské bytosti. Tato božská Moudrost je počátkem, z něhož je odvozeno právo na svobodu vyznání a svobodu být odlišní. Proto je odsouzeníhodné nutit lidi k přijetí určitého náboženství nebo určité kultury, jakož i vnucovat civilizační styl, který druzí nepřijímají.

(papež František a vrchní imám z Al Azhar Amhed al Tajíb, Deklarace z Abú Dhábí, 4. února 2019)

Pracovní překlad plného znění ZDE>>>

Křesťanství má veliký, nesplacený dluh vůči evropské civilizaci. Evropa dodnes cítí jizvy svého rozdělení. Kdo ji rozdělil? Vášnivá náboženská schizmata. Evropa, trýzněná náboženskými procesy a válkami, dodnes vraští čelo, když se mluví o křesťanství. V její historické paměti se církev zapsala jako velice „nesvatá“ instituce – jako vzteklý vlastník absolutní pravdy. Její jazyk byl po staletí jazykem proklínání. Je nadějné, že církví pověření teologové zrušili staleté prokletí, kterým Luther počastoval papeže a papež Luthera. Je smutné, že se to rodilo tak pomalu a obtížně a že se to zrodilo teprve nedávno. Vyznání víry, která formulovali naše předkové, byla často zakončena kletbou. Kréda končila formulkou anathema: „Ať je proklet každý, kdo věří jinak.“
Kde jsou tví svatí, Kriste? Není divu, že nikoli církev dnes soudí svět, ale svět soudí církev. V Evropě neexistuje pro křesťanství jiná cesta vpřed, než je cesta pokání za všechno to absolutní vlastnění pravdy, za mentalitu proklínání, jíž jsme tak dlouho zrazovali Kristovu pravdu milosti. Pouze v pokání můžeme najít onu úzkou stezku, na které dokážeme zůstat věrní starým pravdám evangelia a přitom být v kritickém myšlení otevřeni novému poznání – pravdám, které z tajemství světa vynáší na světlo nová zkušenost, nové poznání, nový výzkum a vědecké objevy.

(Daniel Pastirčák /*1959/, Evangelium podle Jóba, 2013)

Přesvědčila jsem se, že člověk víc udělá na sobě a na jiných, když se mu zdá, že planí a zdánlivě mrhá v čase. Ti nejmoudřejší a nejhlubší šli na čas na poušť, aby pak v kratší době vydali víc než ti, co ustavičně jednali. Ted už mne nemrzí, že nemohu vůbec pracovat ve svém oboru, že jsem zbavena všech možností, byť i jen hovoru na určité úrovni, protože to, co stálo za to, se usadilo a alespoň trochu člověk pochopil, že pokora je pravda.

(Růžena Vacková /1901-1982/, Ticho s ozvěnami: dopisy z vězení z let 1952-1967)

Snad bychom si představovali, že začneme-li duchovní život a vydáme-li se na cestu modlitby, Bůh nám velmi záhy pomůže k dostatečné nápravě života. Argumentujeme, že modlitba musí být čímsi, co nás účinně proměňuje, avšak motivací takových úvah může být především nárok co nejdříve již hrdě Pána přijímat v „parádním pokoji“ svého dobrého svědomí, vždyť tak by nám to vyhovovalo. Až se zbavím té a té špatné vlastnosti, té a té závislosti apod., pak budu moci prožívat intimitu s Bohem. Ze svědectví sv. Terezie – a možná i z vlastní zkušenosti – však poznáváme, že Boží plány jsou prostě jiné. Bůh zřejmě trvá na tom (a má dost času!), abychom se nejprve naučili přijímat jeho lásku navzdory své naprosté nehodnosti. Abychom se sami na sobě naučili neklást jeho lásce podmínky. Jen tak se uchráníme jemné duchovní pýchy a morální tvrdosti k druhým, jen tak budeme schopni milovat druhé bez kladení podmínek. Před morálními pokroky nás Bůh vždy nejprve učí v pokojné pokoře akceptovat, že jsme milováni i přes svou „nenapravitelnou“ hříšnost, chce, abychom přijali možnost a pozvání být takto a právě za těchto okolností důvěrně a hluboce spřáteleni s Bohem.

(David Peroutka OCD, Vztah lásky s Bohem a „šťastná vina“)

Pane Ježíši, vystav si v mém srdci z plamenů věž,
nebo bude ti v něm zima a zase mi uprchneš.

Kolem věže ovocnou a bohatou štěp zahradu:
neb víš už, jaký jsem, že zase nechal bych tě o hladu.

Vinici krvavou a zlatou, žebrám, založ sobě také:
píti nedám ti, to víš, sám v žízni schnu, a v jaké!

Snad přece Chudoba tvá se na mou bídu naučí.
A bude-li ti smutno, nevěstku duši mou vezmi v náručí

a tanči s ní, Synu Davidův, ať se posléze opojí!
A probrati se nedej jí až v Smrti pokoji.

(Bohuslav Reynek /1892–1971/, Modlitba po Přijímání I ze sbírky Žízně)