KARMEL

Ve středu oslavil papež František 54. výročí svého kněžského svěcení, zítra – 17. 12. 2023 – oslaví své 87. narozeniny. S vděčností za jeho službu přinášíme jeden z jeho charakteristických textů z poslední doby, text o Králi, na jehož narození čekáme…

Podle Ježíšových kritérií jsou jeho přáteli ti, kteří mu posloužili v těch nejslabších lidech. To proto, že Syn člověka je zcela jiný Král (…) Je to Král citlivý na problém hladu, na potřebu domova, Král vnímavý k nemoci a věznění: to všechno jsou stále velmi aktuální skutečnosti. Hladovějící, lidé bez domova, často oblečení, jak jen mohou, se tísní na našich ulicích: setkáváme se s nimi každý den. A co se týče nemoci a vězení, všichni víme, co znamená být nemocný, dělat chyby a nést následky.
Člověk je požehnaný, když na tuto bídu odpovídá láskou, službou – když se neodvrací, ale dává najíst a napít; když poskytuje ošacení a přístřeší; když navštěvuje; jedním slovem: když je nablízku potřebným. Ježíš, náš Král, který se nazývá Synem člověka, má své oblíbené sestry a bratry v těch nejkřehčích ženách a mužích. Jeho „královská síň“ je postavena tam, kde jsou lidé trpící a potřební. Toto je „dvůr“ našeho Krále. A styl, kterým se mají vyznačovat jeho přátelé, je jeho vlastní styl: soucit, milosrdenství a něha, které zušlechťují srdce a stékají jako olej na rány těch, kdo jsou zraněni životem.

(papež František a Mons. Paolo Luca Braida, úryvek z promluvy při „Anděl Páně“ o slavnosti Ježíše Krista Krále, 26. listopadu 2023)

Záznam svatořečení bl. Tita Brandsmy, O.Carm., v neděli 15. 5. 2022 v 10 hodin s anglickým komentářem a překladem můžete zhlédnout

ZDE>>>

Anno Brandsma se narodil roku 1881 v nizozemském Frísku. Roku 1898 vstoupil na Karmel a jako řeholní jméno přijal jméno svého otce – Titus. Časné sliby složil v říjnu 1899, na kněze byl vysvěcen 17. června 1905. Zabýval se studiem filozofie a mystiky. Spolupracoval při zakládání katolické univerzity v Nijmegen (1923), později se stal jejím rektorem.

Ve 30. letech otevřeně kritizoval nacistickou ideologii, během okupace Holandska hájil svobodu katolického tisku a novinářské práce vůbec. V lednu 1942 byl uvězněn, 26. července 1942 byl usmrcen fenolovou injekcí v koncentračním táboře Dachau. Za blahoslaveného byl prohlášen roku 1985. V češtině je dostupný jeho životopis od autorské dvojice Scapin – Secondin (KNA 1994).

Svatořečen bude papežem Františkem v Římě v neděli 15. května 2022.

Během audience udělené prefektovi Kongregace pro kauzy svatých Marcellu Semerarovi 25. listopadu 2021 schválil papež František ke zveřejnění dekret týkající se zázraku připisovaného přímluvě bl. Tita Brandsmy (vlastním jménem Anno Sjoerd), kněze a karmelitána, který se narodil 23. února 1881 v Bolswardu v Nizozemí a byl zabit fenolovou injekcí 26. července 1942 v Dachau v Německu. Šlo o zázrak vyléčení z metastáz melanomu mízních uzlin člena karmelitánského řádu v Palm Beach v USA v roce 2004.

Zdroj: CITOC News 99/2021

22. října si spolu s celou církví připomínáme svatého Jana Pavla II. (*1920, pontifikát 1978–2005). Pastýře, který s obrovským nasazením pečoval o univerzální církev. A zároveň pastýře, který s nemenším nasazením – postupně jako farář, krakovský arcibiskup i papež – osobně, konkrétně a s velkou něhou doprovázel jednotlivce.

Když vidíme, jak se rozpoutává jedna válka za druhou a ostatní země v nich hrají roli kompliců nebo je tolerují nebo jsou jim jedno, nebo jak kvůli jednostranným zájmům dochází k čirému boji o moc, pomyslíme si, že světové společenství ztrácí srdce. Stačí pohledět na staré ženy z různých proti sobě válčících táborů a naslouchat jim. Jsou vězeňkyněmi těchto ničivých konfliktů. Je to mučivý pohled, když je vidíte, jak oplakávají své zabité vnuky, nebo když slyšíte, že si přejí umřít, protože přišly o dům, ve kterém žily odjakživa. Těmto ženám, které jsou v tolika případech ztělesněním síly a houževnatosti, jež prokázaly v životě plném těžkostí a obětí, není nyní, v závěrečném období jejich života, dopřáno zaslouženého pokoje, ale zažívají úzkost, strach a rozhořčení. Tím, že se svaluje vina na druhé, se toto hanebné drama nevyřeší. Vidět plakat stařenky a nepovažovat to za něco, co nelze déle tolerovat, je známkou světa, který nemá srdce.

(papež František, encyklika Dilexit nos, odst. 22; 2024)

To je Ježíš: žít čtyřiadvacet hodin denně se stádem, doprovázet je na pastvu, spát mezi ovcemi, starat se o ty slabší. Jinými slovy, Ježíš pro nás nedělá jen něco, ale dává všechno, dává za nás svůj život. Jeho srdce je pastýřské. On je naším pastýřem.

Ne všechno se mi na katolicismu líbí stejně, ale ne všechno je v něm definitivní a mimo něj nevidím nic, co by více odpovídalo sklonům a nadějím, které zakouším. I kdyby byla tato náboženská forma Pravdě ještě vzdálenější než si myslíme, stále se této Pravdě nejdokonaleji blíží – a k tomu, abychom se dostali výš, musíme ji překročit a přitom s ní růst, ne ji opouštět a hledat vlastní cestu.
Neuznávám pro sebe právo rozejít se s církví; jak tedy smířit toto společenství, které s ní mám udržovat, s rozdíly, které mě v některých bodech oddělují od dnešní běžně přijímané podoby některých jejích přesvědčení? – Stačí uvážit tu podstatně ortodoxní pravdu, že Církev vlastní a z jednoho století na druhé předává představu (nebo zkušenost, nebo život) Krista, jehož definitivní podobu a bohatství nikdy nedokáže plně vyjádřit. Všichni teologové jsou nuceni to přiznat: papež ani všichni biskupové dohromady nám nemohou přesně říci vše, co je v Kristu. Kristus (jeho život, jeho poznání) je uložen v celé církvi (věřících i pastýřů) všech dob. Aby byl Kristus konečně pochopen, bude až do konce časů zapotřebí úsilí všech křesťanů a žádný koncil nebude moci narušit toto dlouhé zrání.

(Pierre Teilhard de Chardin SJ /1881–1955/, úryvek z textu O mém postoji k oficiální církvi; citováno podle knihy Pierre Teilhard de Chardin, Srdce hmoty, Malvern 2024)

Láska mě přivítala,
avšak má duše se stáhla zpět,
proviněná prachem a hříchem.
Když mě vroucí Láska viděla netečného
již od chvíle, kdy jsem vstoupil,
přiblížila se ke mně ještě blíže
a jemně se mne ptala, zda mi něco nechybí.
Host, odpověděl jsem,
který by byl hoden být zde.
Láska řekla: Ty jsi ten host.
Já, nevychovaný, nevděčný?
Moje milá, nedokážu se na tebe ani podívat.
Láska mě vzala za ruku a s úsměvem mi odpověděla:
Kdo udělal oči, když ne já?
Ano, Pane, ale ony jsou mé.
Ať jde má hanba tam, kam si zaslouží.
A ty nevíš, říká Láska, kdo nesl vinu?
Dobře, moje milá, budu ti sloužit.
Posaď se, říká Láska, a ochutnej mého těla.
Tak jsem se posadil a jedl jsem.

(George Herbert /1593-1633/, The Temple, 1633)

Tohle mocně přitahuje moderního člověka: pronikat do nejhlubší kontemplace, a zůstávat přitom zamíchán v zástupu ostatních, jeden vedle druhého. Chtěla bych říci více: ztrácet se v zástupu, aby ho božské působení co nejvíce pronikalo, tak jako kousek chleba nasakuje vínem. Chtěla bych říci ještě více: jako účastníci Božích záměrů s lidstvem rozprostírat nad davem ornamenty světla a současně se dělit s bližním o potupu, o hlad, o rány, o letmé radosti. Neboť naši dobu přitahuje, stejně jako všechny ostatní doby, to nejlidštější a nejbožštější, co si lze představit: Ježíš a Maria, Slovo Boží, syn tesařův, Trůn Moudrosti, matka, žena v domácnosti.

(Chiara Lubichová /1920-2008/, Scritti spirituali)