Doporučujeme
Když vidíme, jak se rozpoutává jedna válka za druhou a ostatní země v nich hrají roli kompliců nebo je tolerují nebo jsou jim jedno, nebo jak kvůli jednostranným zájmům dochází k čirému boji o moc, pomyslíme si, že světové společenství ztrácí srdce. Stačí pohledět na staré ženy z různých proti sobě válčících táborů a naslouchat jim. Jsou vězeňkyněmi těchto ničivých konfliktů. Je to mučivý pohled, když je vidíte, jak oplakávají své zabité vnuky, nebo když slyšíte, že si přejí umřít, protože přišly o dům, ve kterém žily odjakživa. Těmto ženám, které jsou v tolika případech ztělesněním síly a houževnatosti, jež prokázaly v životě plném těžkostí a obětí, není nyní, v závěrečném období jejich života, dopřáno zaslouženého pokoje, ale zažívají úzkost, strach a rozhořčení. Tím, že se svaluje vina na druhé, se toto hanebné drama nevyřeší. Vidět plakat stařenky a nepovažovat to za něco, co nelze déle tolerovat, je známkou světa, který nemá srdce.
(papež František, encyklika Dilexit nos, odst. 22; 2024)
To je Ježíš: žít čtyřiadvacet hodin denně se stádem, doprovázet je na pastvu, spát mezi ovcemi, starat se o ty slabší. Jinými slovy, Ježíš pro nás nedělá jen něco, ale dává všechno, dává za nás svůj život. Jeho srdce je pastýřské. On je naším pastýřem.
Ne všechno se mi na katolicismu líbí stejně, ale ne všechno je v něm definitivní a mimo něj nevidím nic, co by více odpovídalo sklonům a nadějím, které zakouším. I kdyby byla tato náboženská forma Pravdě ještě vzdálenější než si myslíme, stále se této Pravdě nejdokonaleji blíží – a k tomu, abychom se dostali výš, musíme ji překročit a přitom s ní růst, ne ji opouštět a hledat vlastní cestu.
Neuznávám pro sebe právo rozejít se s církví; jak tedy smířit toto společenství, které s ní mám udržovat, s rozdíly, které mě v některých bodech oddělují od dnešní běžně přijímané podoby některých jejích přesvědčení? – Stačí uvážit tu podstatně ortodoxní pravdu, že Církev vlastní a z jednoho století na druhé předává představu (nebo zkušenost, nebo život) Krista, jehož definitivní podobu a bohatství nikdy nedokáže plně vyjádřit. Všichni teologové jsou nuceni to přiznat: papež ani všichni biskupové dohromady nám nemohou přesně říci vše, co je v Kristu. Kristus (jeho život, jeho poznání) je uložen v celé církvi (věřících i pastýřů) všech dob. Aby byl Kristus konečně pochopen, bude až do konce časů zapotřebí úsilí všech křesťanů a žádný koncil nebude moci narušit toto dlouhé zrání.
(Pierre Teilhard de Chardin SJ /1881–1955/, úryvek z textu O mém postoji k oficiální církvi; citováno podle knihy Pierre Teilhard de Chardin, Srdce hmoty, Malvern 2024)
V oblasti blízko frontové linie na Ukrajině den co den hrdinsky pomáhá řeckokatolický kněz a kaplan, který neúnavně rozváží jídlo, léky a humanitární pomoc těm, kteří to nejvíce potřebují. Jeho nezměrná služba přináší lidem zasaženým válkou nejen materiální podporu, ale především paprsek naděje v těžkých časech
Podrobnosti o sbírce: ZDE>>>
Láska mě přivítala,
avšak má duše se stáhla zpět,
proviněná prachem a hříchem.
Když mě vroucí Láska viděla netečného
již od chvíle, kdy jsem vstoupil,
přiblížila se ke mně ještě blíže
a jemně se mne ptala, zda mi něco nechybí.
Host, odpověděl jsem,
který by byl hoden být zde.
Láska řekla: Ty jsi ten host.
Já, nevychovaný, nevděčný?
Moje milá, nedokážu se na tebe ani podívat.
Láska mě vzala za ruku a s úsměvem mi odpověděla:
Kdo udělal oči, když ne já?
Ano, Pane, ale ony jsou mé.
Ať jde má hanba tam, kam si zaslouží.
A ty nevíš, říká Láska, kdo nesl vinu?
Dobře, moje milá, budu ti sloužit.
Posaď se, říká Láska, a ochutnej mého těla.
Tak jsem se posadil a jedl jsem.
(George Herbert /1593-1633/, The Temple, 1633)
(O.Carm. • svatý • nezávazná památka 9. května)
Texty propria
Jiří se narodil – jako sedmé z devíti dětí – 12. února 1880 na Maltě (1). Rodina patřila ke střední třídě, tatínek byl obchodníkem a posléze inspektorem, maminka učitelkou. Bydleli ve Valletě, hlavním městě Malty, blízko kostela Panny Marie Karmelské (zanedlouho se však přestěhovali do Hamrunu). Podle tehdejších zvyklostí v dětském věku přijal škapulíř, a tak se stal členem karmelitánské rodiny. V mládí se cítil povolán ke kněžství. Po studiích přijal kněžské svěcení 22. prosince 1906. Jako diecézní kněz působil po většinu života ve farnosti sv. Kajetána v Hamrunu.
Tohle mocně přitahuje moderního člověka: pronikat do nejhlubší kontemplace, a zůstávat přitom zamíchán v zástupu ostatních, jeden vedle druhého. Chtěla bych říci více: ztrácet se v zástupu, aby ho božské působení co nejvíce pronikalo, tak jako kousek chleba nasakuje vínem. Chtěla bych říci ještě více: jako účastníci Božích záměrů s lidstvem rozprostírat nad davem ornamenty světla a současně se dělit s bližním o potupu, o hlad, o rány, o letmé radosti. Neboť naši dobu přitahuje, stejně jako všechny ostatní doby, to nejlidštější a nejbožštější, co si lze představit: Ježíš a Maria, Slovo Boží, syn tesařův, Trůn Moudrosti, matka, žena v domácnosti.
(Chiara Lubichová /1920-2008/, Scritti spirituali)
(karmelitán • blahoslavený • nezávazná památka 7. května)
Texty propria
Spolehlivé informace o životě Aloise Rabaty, který se narodil v městečku Erice blízko Trapani na Sicílii patrně v roce 1443, nám poskytují dokumenty procesů, které zkoumaly svatost Aloisova života. Některé jsou datovány rokem 1533 – tento proces proběhl v Randazzu v Catanii, další rokem 1573. Ale všechny v nich obsažené údaje se vztahují k Aloisovu zralému věku a k jeho smrti.
Jsem hluboce přesvědčen, že křesťanský vůdce budoucnosti je povolán být naprosto nedůležitým a stát v tomto světě, aniž by měl cokoli k nabídnutí, kromě vlastního zranitelného já. To je způsob, jakým přišel zjevit Boží lásku Ježíš. Vůdcem budoucnosti bude ten, kdo se odváží přihlásit ke své nepotřebnosti v současném světě jako k Božímu povolání, jež mu umožňuje vstoupit do pevné solidarity s úzkostí, skrytou za třpytem úspěchu, a přinést tam Ježíšovo světlo.
Dlouhé bolestné dějiny církve jsou příběhem lidí stále znovu pokoušených zvolit moc místo lásky, vládu místo kříže, vést místo nechat se vést. Ti, kteří odolali tomuto pokušení až do konce a tím nám dávají naději, jsou pravými světci.
(Henri Nouwen /1932-1996/, In the Name of Jesus, 1989)